Umění „být sám“

Jsem-li v takové situaci, tak nemám na vybranou – nutně někoho potřebuji vedle sebe a jsem také ochotna za to zaplatit vysokou cenu, neboť to ani jinak nedokážu. Samozřejmě že to partner velmi rychle zaznamená a snadno se dostane do pokušení mou závislost využít. Není přitom důležité, co všechno po mně žádá, já to musím udělat, pokud je můj strach ze samoty větší.

Poněvadž jsme od přírody svobodné bytosti, je naší úlohou se co možná nejrychleji vrátit do svobody, ačkoliv většina lidí zatím skutečnou svobodu vůbec nepoznala.

Opravdová svoboda ve vztahu znamená, že partnera chápu naprosto jako obohacení vlastního života a těším se ze vzájemného společenství, aniž bych ho bezpodmínečně musela mít, žiju ve vědomí, že ho beztak nemůžu ztratit, pokud ke

mně patří, ale když ke mně už nepatří, stejně si ho neudržím, ať dělám, co dělám.

Žít ve svobodě znamená ovládat umění být sám, nevidět v tom trýznivou samotu či izolaci. Znamená to být bdělý a skutečně „sebe-vědomě“ spočívat ve svém vlastním středu a z něho dělat v každém okamžiku to, co s ním teď „rezonuje“. Tak člověk žije v „souzvuku“ sám se sebou i s celkem.

Teprve v této svobodě je možná opravdová láska, která se už nezakládá na závislosti či „nutnosti“, ale je pro oba čistou radostí, je darem. Teprve z této lásky se můžu věnovat tomu všemu nepředpojatě a láskyplně a stále víc začínám milovat všechno a každého, až moje láska už nic a nikoho nevyloučí.

Teprve potom se stanu milujícím člověkem, jsem skutečně svobodná bytost a „být sama“ už není úloha, ale dar!