Tak trochu jiná výchova dětí – Zásady důslednosti ve výchově díl II.

V dnešní době je velmi často zmiňováno a doporučováno, abychom si vymezili své hranice, ale jak to udělat a co to znamená? V tomto článku se budu zaobírat především stanovením pevných mantinelů tedy hranic v oblasti výchovy dětí.

Mnoho rodičů neví, jaké hranice by měli dětem stanovit a už vůbec neví jak na to, ale zcela jistě ví, že by měli být zásadovější, ale zároveň prožívají pocit viny, jakmile zvýší hlas. Velmi často si neuvědomují, že děti potřebují, abychom pevné hranice stanovili právě my rodiče.

Užitečnost vymezení hranic

• Hranice dětem poskytují pocit jistoty, utvářejí jim určitou strukturu a pomáhají utvářet vlastní identitu.
• Hranice jsou pro ně pomyslným psychologickým plotem, který definuje jejich území a udává pevné body.
• Úzkost a nejistota přichází obvykle ve chvíli, kdy děti neznají přesné hranice a tím i svou identitu.

// Představte si, že se ocitnete na poušti, uprostřed dun, bez jakékoli palmy či oázy, podle, kterých bychom se mohli orientovat. Pocit nejistoty v nás vyvolá zajisté paniku, stres, úzkost – bezmoc//

Jen díky intenzivního tréninku se tak můžeme stát sami disciplinovanými. Gesta či reflexy jako je například utřít prach, ustlat postel či vyčistit si zuby se zautomatizují až po delší době.

Zvládání frustrace se vyhnou agresivitě

• Násilí je totiž projevem zloby, tedy nepřijaté frustrace (nepleťte si to se vztekem).
• Osoba s násilnickými sklony je někdo, kdo nepřijal skutečnost, že není všemocný a že nemůže dělat všechno to, co by chtěl!

Iluze dětské všemocnosti

Děti se s touto iluzí rodí a domnívají se, že celý svět se točí pouze kolem nich. Stačí, aby vyjádřili svou nespokojenost nebo své nepohodlí a my jim vyměníme plínku, dáme napít nebo je pochováme.

Miminka jsou takoví malí bůžkové, kteří mají absolutní kontrolu nad světem. Dříve nebo později budou, ale konfrontována s realitou a budou muset ztratit tuto iluzi všemocnosti. A je lepší pokud to přijde dříve a postupně než později a naráz.

A po celý život si uchováváme nostalgickou vzpomínku této iluze všemocnosti a hledáme, jak bychom tento pocit znovu získali. Pokaždé když nám život ukáže své hranice, trpíme a toto strašné utrpení se nazývá frustrace.

• Čím více se rodič snaží být dobrým rodičem, jenž je neustále k dispozici, tím složitější bude pro něj hranice stanovit.
• Pokud se bude rodič snažit dítě ochránit před frustrací tak v něm bude živit pocit všemocnosti a protože je všemocnost pouze iluzí život se tak pro dítě stane mnohem těžší.

A protože všemocnost je pouhou iluzí, život bude pro všechny mnohem těžší. Rodič se tak bude propadat hlouběji do pocitu viny, že nedokázal udržet dokonalé prostředí něhy a dítě se naopak stane autoritářské, náladové a před ničím se nezastaví.

Frustraci se musíme naučit zvládat již v dětství.

• Lidé, kteří umějí zvládat frustraci, jsou zralí, společenští, trpěliví a odolní.
• Jsou schopni dosahovat cílů, jež jim nepřinesou okamžité výsledky, tedy cílů jako je studium, spoření atd.
• Ti, co neumějí zvládat frustraci, jsou naopak impulzivní, vzteklí či dokonce násilničtí, protože se domnívají, že skutečnost by se měla přizpůsobit jejich snům a ne že oni by měli své sny uzpůsobit realitě.

Jak naučit dítě zvládat frustraci?

Naučíme je to pomoci slova „NE“ tedy jasně stanovených hranic a „TEĎ NE“

Na jedné straně na děti působí reklama, móda, konzumní společnost a na straně druhé stojí rodiče, kteří se cítí čím dál víc provinilejší, protože musí říkat ne.

Říkat „NE“ je velmi důležité, jelikož své děti naučíte odolávat pokušení. Takže bez výčitek své děti frustrujete! Je to součást rodičovské role.

Úloha rodiče má dva aspekty

První zahrnuje tzv. vděčnou roli nazývanou “tatínek – maminka“ a zahrnuje pusy, mazlení, povídání….

Druhý aspekt je méně uspokojivý a charakterizuje je oslovení „otec-matka“ tedy rodiče, kteří frustrují, zakazují a trestají.

Dítě potřebuje jasné meze a bude je hledat, dokud je nenajde. Bylo by dobré, aby je našlo dříve, než se ocitne v kanceláři soudce pro dětské delikventy.

Úkolem rodiče je naučit dítě, aby bylo odolné vůči frustraci a naučit je přijímat „NE“ odmítnutí a oddalování, které je naučí trpělivosti a vytrvalosti.

Naučte se tedy říkat „NE“, „PŘESTAŇ“, „TEĎ NE“ a dokonce si můžete dovolit i „ANO, SLÍBIL JSEM TI TO, ALE ROZMYSLEL JSEM SI TO“ aniž tím vyvoláte jakékoliv komplexy.

„Určitě jste zaznamenali, že mnoho slibů si děti vynutí ve chvíli, kdy jste zaneprázdněni a využijí tak vaši nepozornosti.“

Dovolte si změnit názor a staňte se tak méně manipulovatelní!

Čím více si dovolíme měnit názor, tím méně jsme manipulovatelní. Na nedodržení slibů budou naše děti narážet celý život.

• Děti se tímto přístupem naučí, že se s dospělými nemanipuluje!
• A také se naučí ověřovat si hodnotu každého závazku!

Jsme-li pro své ratolesti 100% důvěryhodní, nejspíš z nich vyrostou naivní a snadno manipulovatelné osoby.

Naučte své děti zodpovědnosti

• Naučte je, že máme práva, svobodu, úkoly a povinnosti.
• Můžete být rodič, který naslouchá, ale také který nedovolí, aby se dítě stavělo do role mučedníka v momentě, kdy má plnit povinnosti.
• Nelitujte své děti, když sedí nad úkoly, donuťte je plnit si své závazky a převzít odpovědnost za své činy.
• Uložte děti brzo do postele, abyste měli svůj zasloužený večerní odpočinek a pokud vás zavolají hodinu poté, co jste je uložili, buďte jim k dispozici, pouze pokud se jedná o fyziologické potřeby, ale už se s nimi nemazlete a nebuďte srdeční.
• I těm větším bude lépe v posteli s dobrou knihou, než v obývacím pokoji, kde vám budou diktovat, na co se máte dívat v televizi.
• Dětí instinktivně cítí rozhodnost a i přesto, že reptají, úkol splní.
• A pokud musíte zakřičet, neobviňujte se. Ukažte své emoce.

Jen tak z dítěte může vyrůst zdravý a zralý jedinec, který bude samostatný a sebevědomý.

DOVOLTE SI, ABYSTE BYLI LIDSKÁ BYTOST, DOKONALÁ V NEDOKONALOSTI.

Použitá literatura: Christel Petitcollin – Jak správně komunikovat se svým dítětem